Historie knihovny v Nechanicích
Historie naší knihovny je poměrně stará, mnoho dokumentů se však nedochovalo. První knihovna v Nechanicích vznikla už v roce 1848, jak dokládá v knize „Nechanice nad Bystřicí“ její autor Dr. Josef Pešek. Podnět k jejímu založení dal vychovatel harrachovských dětí na zámku Hrádku u Nechanic a její vznik podpořila hraběcí rodina finančně i darováním knih. Tato první knihovna zanikla poměrně brzy. Ale obec bez knihovny nezůstala – již v roce 1871 byla založena školní knihovna a současně existovaly knihovny spolků.
Další kapitolou historie je Štolbova knihovna. JUDr. Josef Štolba působil v Nechanicích v 80tých letech devatenáctého století jako notář. Sám byl velkým milovníkem literatury a autorem mnoha divadelních her. Do Nechanic sezval „První sjezd spisovatelů na východě Čech žijících“, v čele s Aloisem Jiráskem. V roce 1891 se stal Dr. Štolba zakladatelem knihovny, která od roku 1893 nesla jeho jméno.Po vzniku Československé republiky v roce 1919 vznikla (sloučením Štolbovy knihovny a knihoven spolků) Veřejná knihovna města Nechanice. Sídlila v měšťanské škole, po té v malém sále Radnice.
Někdejší sídlo knihovny na dobové fotografii (kolem roku 1950)
V roce 1951 byla knihovna umístěna do prostor nově postaveného Kulturního domu v Nechanicích, kde ji najdete dodnes.
Od roku 1951 do roku 1973 se v knihovně vystřídalo několik knihovníků – paní učitelka Kalvová, pan učitel Zámečník, paní Rambousková. Knihovna byla umístěna pouze ve dvou místnostech – půjčovna pro děti i dospělé a sklad. Prostory knihovny vytápěla litinová kamna a topilo se jenom dopoledne. I vybavení knihovny bylo skromné – kovové regály na knihy, jeden stůl, dvě židle a stůl na půjčování knih.
Až po roce 1973, kdy do knihovny nastoupila paní Bergerová a došlo k rekonstrukci KD, byla knihovna rozšířena na samostatná oddělení pro mládež a pro dospělé a kancelář. Sklad byl umístěn v suterénu KD, ale po čase se přestěhoval do volné místnosti v prvním poschodí. Kamna nahradily radiátory ústředního topení, byl pořízen nový dřevěný nábytek, podlahová krytina PVC a záclony. V roce 1995 byla knihovna vybavena prvním PC, o který se dělila s kulturním střediskem (dnes Odbor kultury MěÚ Nechanice), které sídlí v kanceláři vedle knihovny. Počítač byl vybaven dost složitým knihovnickým programem, zatím pouze na ukládání fondu knih. V tomto období působil v knihovně pod vedením paní Bergerové čtenářský kroužek pro děti a mládež. Jeho členové se účastnili různých soutěží a akcí. Za odměnu byli dvakrát pozváni do Prahy k převzetí ocenění za svoji činnost.
K další modernizaci knihovny došlo po roce 1997 s nástupem nové knihovnice. Zcela novou tvář knihovna získala v roce 1998. Vzhledem k prostoru, ve kterém se knihovna nachází, nebyla možná stavební úprava. Proto bylo nutné veškeré úpravy provést účelným přemístěním vybavení knihovny a doplnit chybějící, dle vlastního návrhu knihovnice.V tom velmi pomohlo získání několika grantů z ministerstva kultury a v neposlední řadě i finanční pomoc Městského úřadu v Nechanicích.
Knihovna zcela změnila nejen svůj vzhled, ale značně rozšířila náplň činnosti. K dispozici mají čtenáři takřka 14000 svazků knih nejen v Nechanicích, ale několik dalších tisíc i v místních knihovnách - v Boharyni, Třesovicích, Kunčicích, Stračově, Těchlovicích, Lodíně, Suché, Tůni a Radíkovicích.
Knihovna je vybavena třemi PC, jeden je pro veřejnost s přístupem na Internet, další dva počítače jsou vybaveny knihovnickým programem Koha, bez kterého by se knihovna již neobešla, vzhledem k jediné knihovnici a skoro čtyřem stovkám evidovaným čtenářů. Knihovna dále poskytuje služby informační a zapojuje se do dalších vzdělávacích a společenských aktivit. Pořádá výstavy, akce pro žáky ZŠ v Nechanicích a účastní se kulturního dění v rámci města.
Nová deska označující knihovnu
Současnost knihovny v Nechanicích
Velkou událostí pro knihovnu bylo v roce 2008 oficiální navrácení historického názvu „Štolbova knihovna“ s přívlastkem městská, neboť Nechanice mají statut města. Naše knihovna se podle historických pramenů jmenovala Štolbova v letech 1893 – 1919 na počest Dr. Josefa Štolby, významné osobnosti kulturního života v Nechanicích na konci 19. století. Navrácení původního názvu proběhlo se souhlasem a za bezmezné podpory přímých potomků Dr. Josefa Štolby: pravnuka JUDr. Ladislava Siebera a pravnuček PhDr. Jany Šámalové a Kateřiny Caivasové.
Přejmenování knihovny se osobně zúčastnila pravnučka JUDr. Štolby, paní PhDr. Šámalová (na fotografii vpravo). Zároveň si prohlédla výstavu o jeho životě a díle.
Rodáci a významné osobnosti Nechanic
JUDr. Alois Rašín
18. 9. 1867 Nechanice – 18. 2. 1923 Praha
Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích, jako deváté dítě Františka a Františky Rašínových. Otec František Rašín pracoval jako pekař a rolník. Byl také poslancem Říšské rady. Jako nejnadanější ze svých sourozenců studoval Alois na gymnáziích v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové. Maturitu složil v roce 1886 a po ní začal studovat v Praze na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, odkud však ze zdravotních důvodů přestoupil na Právnickou fakultu UK. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1891. V tomto roce také napsal brožurku České státní právo, kterou rakouské úřady zabavily a za niž byl Alois Rašín vyšetřován. Už v době svých vysokoškolských studií se začal politicky angažovat. Tato angažovanost mu posléze vynesla ztrátu titulu a dva roky žaláře, ke kterým byl odsouzen v procesu s takzvanou Omladinou. V listopadu 1895 byl Rašín amnestován a dostal zpět i titul doktora práv. Během svých studií sympatizoval především s mladočechy. V roce 1899 se Alois Rašín oženil a za ženu si vzal Karolínu Jánskou ze Smíchova.
S mladočechy se posléze rozešel a podílel se na založení Radikálně státoprávní strany a přeměně Radikálních listů v deník. Roku 1900 se však z aktivní politiky stáhl, založil advokátní kancelář a politické dění komentoval příležitostně na stránkách deníku Slovo. V roce 1907 vstoupil díky změnám vedení do strany mladočeské, kde se věnoval psaní do Národních listů.
Ve volbách do Říšské rady roku 1911 se stal poslancem Říšské rady. V Říšské radě působil ve finančním a rozpočtovém výboru. Po vypuknutí 1. světové války se aktivně zapojil do odboje. Roku 1915 byl zatčen a v procesu, spolu s Karlem Kramářem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Před popravou jej zachránil nástup císaře Karla I. na rakousko-uherský trůn. Trest si odpykával ve velmi tvrdých podmínkách ve věznici v rakouském Möllersdorfu, kde sdílel celu společně s Karlem Kramářem. Trest mu byl nejprve zmírněn na 10 let a v červenci 1917 byl Alois Rašín spolu s dalšími odsouzenými amnestován v rámci snah o dialog s opozičními silami, ačkoliv císaře o milost nepožádal. Již během procesu se stal v očích české veřejnosti národním hrdinou. Po návratu z vězení se Rašín okamžitě aktivně zapojil do politického života. 22. září 1917 byl opět promován doktorem práv, protože rozsudkem již podruhé titul (JUDr.) ztratil. Podílel se na vzniku České státoprávní demokracie a stal se členem předsednictva Národního výboru.
28. října 1918 spolu s Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným, Františkem Soukupem a Vavrem Šrobárem vyhlásil samostatný stát. Právě Rašín je autorem textu prvního zákona o zřízení samostatného státu.
Původně se s Rašínem v Kramářově vládě počítalo na post ministra vnitra, ale on raději přijal funkci ministra financí. V této funkci Rašín setrval od 14. listopadu 1918 až do 7. července 1919. Díky svému působení získal Rašín pověst budovatele státu. Byl taktéž tvůrcem měnové odluky. V parlamentních volbách v roce 1920 získal za národní demokraty poslanecké křeslo v Národním shromáždění.
Ministrem financí se stal znovu v první Švehlově vládě. Na tomto místě nahradil svého stranického kolegu, politického soka a odborného oponenta Karla Engliše.
5. ledna 1923 ráno byl Alois Rašín u svého bydliště v Žitné ulici střelen do zad. Pachatelem atentátu byl devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal, který si za tento čin odpykal 18 let vězení.
Záchranka Rašína převezla do Podolského sanatoria. Rašínův zdravotní stav byl podle lékařů beznadějný – kulka poranila míchu. Dne 18. února ráno Rašín zemřel. Pohřben je v Praze-Dejvicích na hřbitově Šárka u kostela sv. Matěje. V reakci na jeho smrt byl přijat zákon na ochranu republiky.
Alois Rašín byl po celý život orientován nacionalisticky, v mládí zastával radikální postoje, ale postupem života se stával konzervativcem. Jako ministr financí prosazoval striktní rozpočtovou politiku a snažil se zejména posílit československou měnu.
V Nechanicích je po 1. ministru financí pojmenována Rašínova ZŠ, která stojí na místě Rašínova rodného domu. Na budově této školy je umístěna pamětní deska s bustou.
Jan Křtitel Vaňhal
12. 5. 1739 Nechanice – 20. 8. 1813 Vídeň
Jan Křtitel Vaňhal se narodil v rodině koláře Jana Vaňhala a již od raného dětství projevoval hudební nadání. První hudební vzdělání mu poskytl vesnický učitel a varhaník Kozák v Maršově. Poté se vzdělával pod vedením nechanického učitele Antonína Erbana ve hře na housle, klavír, varhany a ve zpěvu.
V 18 letech nastoupil jako varhaník do zámeckého kostela v Opočně a později přešel do Hněvčevse jako varhaník a ředitel kůru. V roce 1760 se o jeho nadání dozvěděla majitelka panství Nechanice hraběnka Schafgotschová a vzala jej do Vídně, kde mu umožnila studium u předních hudebních pedagogů té doby. Vaňhal se během pěti let stal jedním ze známých hudebníků Vídně. Získal si oblibu ve šlechtických kruzích a podařilo se mu též vykoupit z poddanství.
Baron Riesch mu roku 1769 umožnil dvouletý studijní pobyt v Itálii. V Benátkách poznal Christopha Willibalda Glucka. V Římě zkomponoval dvě opery na Po návštěvě dalších italských měst (Bologna, Ferrara, Florencie, Neapol) se v roce 1771 vrátil do Vídně.
Po návratu mu Baron Riesch vyjednal místo kapelníka v Drážďanech. Vaňhal však nabídku odmítl. Zápasil v té době s duševní chorobou. Do Vídně se znovu vrátil až roku 1780. Získal si proslulost jako symfonik i jako skladatel chrámové a komorní hudby. Stal se také členem prestižního smyčcového kvarteta ve složení Karl Ditters von Dittersdorf – první housle, Joseph Haydn – druhé housle, Wolfgang Amadeus Mozart – viola a Vaňhal – violoncello.
V závěru života vyučoval hudbě a stal se vyhledávaným klavírním pedagogem. Dále komponoval, avšak jeho dílo bylo zastíněno dílem slavnějších spoluhráčů z kvarteta. Některé jeho práce byly těmto slavnějším kolegům také připisovány. Vaňhal tak trpěl pocity méněcennosti a také dalšími návaly své duševní choroby, ve kterých řadu svých prací zničil.
Na místě, kde v Nechanicích stával Vaňhalův rodný dům, byla odhalena v roce 1998 pamětní deska.
Ignác Raab (Ignatius Victorin Raab)
5. 9. 1715 Nechanice – 2. 2. 1787 Velehrad
Český jezuita a jeden z nejvýznamnějších českých malířů 18. století.
Otec byl učitelem v Nechanicích a nadaného syna nechal vyučit malířskému umění. V jeho díle lze vysledovat vliv italských a českých mistrů, mimo jiné Petra Brandla, jehož žák Jan Major jej v Jičíně malířskému umění vyučoval. Zařadit jej lze spíše k rokoku, ale určité pozůstatky baroka jsou stále patrné. Jeho umělecká kariéra jako laického člena řádu začala v Brně a okolí, po té se vrací do Hradce Králové, kde mimo jiné vytváří obrazy pro kostel Nanebevzetí Panny Marie. Dalším působištěm tohoto malíře je pražské Klementinum a další města v Čechách a poslední zastávky jsou v Opavě a Velehradě.
Je autorem celé řady obrazů a fresek zejména v kostelích, klášterech a dalších církevních stavbách. Obzvláště ceněné jsou jeho oltářní obrazy. Svá díla většinou nepodepisoval, neboť za jejich pravého autora považoval Boha, jenž byl původcem jeho nadání.
Do rodného města se však žádný z jeho obrazů nedostal.
Jan Novopacký (Nowopacký)
15. 11. 1821 Nechanice – 3. 8. 1908, Slavětín u Loun
Jan Nowopacký se narodil v Nechanicích v chudé rodině napoleonského vojáka, tkalce a lidového malíře. V mládí hrál dobře na housle a flétnu a proto jej jeho rodiče chtěli poslat na učitelská studia, nakonec zvítězilo malování a na přímluvu hraběnky Harrachové nastoupil mladý Jan v sedmnácti letech do učení k vídeňskému portrétnímu malíři Schrotzbergovi. V roce 1839 se poprvé neúspěšně pokusil dostat na vídeňskou akademii, ale pro neznalost němčiny byl odmítnut. Vrátil se do Nechanic a postupně si vzdělání doplnil. V roce 1842 odjel znovu do Vídně a na akademii byl přijat. Studoval krajinomalbu, historickou elementární kresbu a malbu
V době studií obdržel řadu prvních cen a roku 1848 I. dvorní cenu za obraz Zpustlý hřbitov, přijatý do dvorní galerie ve Vídni.
Se školou podnikl první cesty do Alp, Tyrolska a Štýrska. V roce 1848 ze zúčastnil revolučních bojů ve Vídni a po porážce revoluce se z obav před následky přestěhoval do Prahy. Zde se seznámil s významnými českými malíři té doby v čele s Josefem Mánesem.
Po smrti svého otce se dostal do těžké hmotné situace, kterou vyřešil vstupem do panských služeb - v roce 1849 přijal místo učitele kreslení v rodině Paarů v Bechyni a od roku 1851 u hrabat Hoyosů v Dolním Rakousku. Tato zaměstnání jej hmotně zabezpečila a umožnila cestovat zejména po střední Itálii a Kampánii.
Po návratu do Vídně se v roce 1861 začal opět živit jako učitel malování v rodinách vysoké šlechty a od roku 1869 byl učitelem malování korunního prince Rudolfa. Tyto známosti u císařského dvora mu vynesly povýšení do rytířského stavu a jmenování kustodem - správcem císařské obrazárny ve Vídni
Skutečnost, že takřka celý svůj život strávil v cizině, způsobila, že je považován za rakouského malíře. V Čechách byl objeven až na sklonku svého života a první své souhrnné výstavy v Čechách se dočkal až v roce 1902.
Od svého penzionování v roce 1895 žil na penzi v Čechách u své neteře Antonie Kučerové, dcery bratra Václava, nejdříve v Ústí nad Orlicí a později ve Slavětíně u Loun, kde také v roce 1908 zemřel. Pohřben je na tamějším hřbitově.
Jaroslav Mejstřík
(1. 7. 1930 Nechanice – 31. 7. 1956)
Malíř a krajinář Jaroslav Mejstřík se narodil 1. 7. 1930 v Novopacké ulici v Nechanicích, v rodině kamenického mistra, v domku sousedícím se Štrosovými sady. Po skončení základní školy vyučil v oboru elektrotechnickém, ale láska k výtvarnému umění ho přivedla nejprve na soukromou školu dekorativního umění a poté byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval v ateliéru prof. M. Holého, dostalo se mu zde opravdového uznání a stal se jeho asistentem. Ve Svazu čs. výtvarných umělců mu bylo uděleno tvůrčí stipendium pro význačné mladé talenty. Ve školním roce 1952/1953 obdržel čestnou odměnu a v dalším roce cenu ateliéru za pilnost.
S prvními úspěchy se dostavily i první příznaky nemoci.
Rád a často zajížděl na svoji chalupu do Orlických hor, odkud čerpal krajinářské náměty pro svou tvorbu.
Jaroslav Mejstřík zemřel 31. 7. 1956. Na jeho počest mu byla V Hradci Králové a následně i v Praze a Nechanicích uspořádána velká posmrtná výstava.
JUDr. Josef Štolba
3. 5. 1846 Hradec Králové – 12. 5. 1930 Praha
Josef Štolba byl český dramatik, vychovatel, právník a spisovatel.
Nejdříve začal se studiem na gymnáziu v rodném Hradci Králové, dokončil jej v Praze na akademickém gymnáziu. V Praze také vystudoval práva. Roku 1869 debutoval jako autor divadelních her v Prozatímním divadle. V roce 1870 přijal místo vychovatele u šlechtické rodiny Kouniců. S hrabětem Arthurem Desfours-Walderode podnikl roku 1873 roční cestu do Ameriky a později s jinými osobnostmi procestoval celou Evropu a dostal se i do Západní Indie a ve společnosti cestovatele Kořenského až za polární kruh. Poté co se vrátil domů, působil v Národním divadle a také získal roku 1874 doktorát práv. Vykonával pět let soudní a advokátní praxi. Byl koncipientem v notářské kanceláři a časem i notářem v Nechanicích, kde se zasloužil o společenský život města. Stál u zrodu jak divadelního spolku tak spolku okrašlovacího. Do Nechanic sezval Sjezd spisovatelů na východě Čech žijících v čele s Aloisem Jiráskem. Dále působil v Pardubicích, kde se angažoval roku 1880 ve Spolku pro zřízení divadelního domu.a nakonec zakotvil v Královských Vinohradech.
Hlavním oborem jeho spisovatelské činnosti byly fejetony a dramatická tvorba. Ve svých cestopisech uměl barvitě vylíčit své zážitky ze zahraničních cest. Podílel se na založení časopisu Paleček. Dramatická tvorba se týkala hlavně veseloher, ale zkusil i jiné žánry. Řada jeho her se hraje dodnes.[zdroj?] Debutoval s nimi v Prozatímním divadle a později se prosadil i v Národním divadle. JUDr Josef Štolba napsal i svou autobiografii.
MUDr. Jan Štros
2. 11. 1830 Kaňk – 27. 7. 1900 Hořice
Profesí byl lékařem. Začal studovat gymnázium v Německém Brodě, poslední dva roky pak studoval v Praze. V roce 1857 získal titul doktor všeobecného lékařství. Nastoupil jako lékař do Kutné Hory. Zde se veřejně angažoval. Od 1. května 1867 působil coby jediný okresní lékař v Nechanicích. Zde zasedal po 13 let v obecním zastupitelstvu (z toho po čtyři roky i radním) a po dobu 24 let byl členem okresního zastupitelstva (z toho v letech 1880–1884 i úřadujícím náměstkem okresního starosty Jana Harracha). Stal se jedním z prvních členů a funkcionářů Místního odboru Ústřední matice školské. Podporoval myšlenku výstavby nemocnice. Publikoval v Časopise lékařů českých. Podílel se na založení místní odbočky Sokola (byl prvním starostou místního Sokola), roku 1868 i Občanské záložny, stejně tak stál roku 1884 s JUDr. Josefem Štolbou u vzniku Jednoty pro okrašlování města a jeho nejbližšího okolí, v níž působil jako její první předseda, v roce 1895 inicioval zřízení parku na obecním pozemku u starého hřbitova. Po jeho smrti byl park po něm pojmenován a byl v něm umístěn jeho pomník.
Na konci života pobýval MUDr. Štros v lázních Sedmihorky. Odtud byl kvůli srdečním problémům převezen do nemocnice v Hořicích. Zde zemřel v červenci 1900.